Ty vrány osamění, bod černý,

zlobou okroužkované,

na nebi visí, uvidíme

je létat kolem hlavy,

nevažme jejich cesty

slepé jsou, chudé, naděje kradou

tak znáhla prohlédneme.

Nápory větru jak hadí prsty

a vrány visí jako pihy v nebi

vrány černé a tak zlé.

Já už párkrát upadla jsem

na nebi, zemi, a duši mám

tak jako z děravého vědra.

Nyní se dívám za ostatní

němé, hluché, zraněné,

vzduch a vítr všude dokola

a člověk pořád tolik sám,

sám jako strom v poli, ovečka

v černé ohradě, déšť z vědra

osamělé nebe, měsíc sinavý

jako bič lidská slova zlá.

Však stále se ještě dívám

ve své nekončící důvěře

doufání je můj chleba

když k vám usedám.

Teď já, smutná královna

otrhaná žebračka výšin

k vám vejdu, popiji

zazpívám něco písní,

nebo jen tak tichounce

posedím s vámi, lidmi bolavými.